Světová literatura

Přehled literárních interpretací spadající do kategorie světová literatura. Pro stažení celé interpretace klikněte na obrázek vedle textu příslušné knihy.

Daniel Defoe - Robinson Crusoe

Daniel Defoe byl anglický prozaik a jeden z předních zakladatelů moderního románu. Řadí se mezi umělce v době osvícenství. Vedle dobrodružné prózny píše také politické pamflety a eseje. V mnoha svých dílech využívá autobiografie.

Jeho nejznámější dílo je Robinson Crusoe - 1719, jež je příběh trosečníka, který je na pustém ostrově odkázán sám na sebe. Příběh tedy staví do centra dění lidskou touhu přežít, hlavní hrdnia je odkázán sám na sebe a své schopnosti. Tato kniha je založená na skutečném příběhu námořníka ze Skotska - Alexandra Selkirka.

Guy de Maupassant - Milácek

Muži. Zdá se, že ne každému je souzeno je pochopit. Toto dílo krásně dokázalo vystihnout francouzskou společnost v 19.století a poukázalo na to, co je hlavním ukazatelem, pokud chceme někoho soudit. Peníze a postavení. Někdo by mohl nesouhlasit. Vždyť jsou i jiné lidské hodnoty, podle kterých se lze dívat na druhou osobu. Ovšem ať chceme sebevíc, majetek vždy rozhodoval a rozhodovat ještě dlouho bude. Já osobně si lidi kolem sebe nevybírám dle toho, kolik nul mají na měsíčním výpisu z banky. Ovšem Guy de Maupassant dokázal v díle Miláček vystihnout jeden důležitý aspekt.To, že když dosáhneme něčeho, co si dlouho přejeme, chceme víc a víc. V tomto příběhu to byly ženy. Mužská chamtivost a touha po různých ženách. Hra s city. Nebezpečná hra s city.

Dílo Miláček pro mě bylo jedinečné tím, že to byla první kniha, kdy jsem hlavní postavu nenáviděla už od samého začátku a přirozená lidská zvědavost mě nutila číst dál a dál, abych zjistila, zda se mu to nakonec vysmtí nebo zda mu to projde.

Guy de Maupassant - Kulicka

Kulička. Kniha malých rozměrů, která ovšem ukrývá velký příběh. Hodně lidí soudí druhé podle vzhledu, podle majetku, podle partnera a někteří soudí dle vašeho zaměstnání. Francouzská společnost, zejména smetánka Francie, dokáže být přívětivá, hrát věrného přítele, ale v momentu kdy potřebujeme oporu, ono přátelství je pryč. Někdo se do vyšší vrstvy narodní, někdo přižení, někdo se k ní dopracuje svou pílí, ale najdou se i tací, kteří mají hold smůlu a nepatří tam. Ovšem to, že patříte do vyšší třídy kolikrát neznamená, že jste lepší člověk než, řekněme například, prostitutka.

E.M. Remarque - Na západní fronte klid

Kniha Na západní frontě klid je bezesporu velikánem válečné literatury, stejně tak i její autor. Až děsivně věrohodnotně jsou zde popsány momenty, které by se nám, lidem dozvídající se o válce pouze z knih a memoárů, stěží mohli dostat na mysl. Já osobně bych si nedokázala představit, že bych měla být za rok odtržena od rodiny a zázemí a že bych měla narukovat na frontu. Nedokázala bych si představit, že budu děkovat Bohu ua každé ráno, kterého bych se dožila. Nedokážu si přestavit vlastní smrt uprostřed lesa, bez rodiny, bez přátel, o samotě. A já jsem člověk, co většinu svého života tráví ve 21.století. 100 let po válce. Ale co museli lidé cítit tenkrát? Na co každý večer myslely matky, které měly vlastní dítě tam venku, uprostřed smrti? Jakou hrůzou si všichni ti lidé museli projít, bez ohledu na to, zda to byli Francouzi či Němci. Než jsem si přečetla tuto knihu, byla jsem zaslepená faktem, že němečtí vojáci jsou ti špatní a že si zaslouží smrt. Ale teď vím, že to byla chyba. Remarque mi vhnal slzy do očí a lítost do srdce. Došlo mi, že všichni padlí ve válce byli také lidé, kteří jediné co chtěli, bylo jít domů. Pomalu ani neznali důvod války. V podstatě k tomu přišli jak slepí k houslím a nikoho nezajímalo, zda na ně umí hrát a jestli vůbec chtějí. Byli to obyčejní lidé, jako jsem já, jako jsme my. Kdyby se jich někdo zeptal na názor, pravděpodobně by nikdo z nich válku nechtěl. Nezáleží na tom, zda mluvíme anglicky, francouzsky, německy či rusky. Jsme stejní a nemáme na výběr, v otázkách o řízení našeho státu náš názor nemá žádnou váhu, rozhodují pouze ti nad námi, tak proč zrovna oni nenesou odpovědnost? Na nás je to změnit, poučit se z historie a nedělat ty stejné chyby, jinak by totiž všichni, co padli ve válce, zemřeli zbytečně. Dokud lidstvo nepochopí, že nezáleží na tom, jak silnou máme armádu, kolik nukleárních zbraní schováváme v hangáru, že není důležitý počet mrtvých lidí, kteří zemřeli jen kvůli tomu, že věří v něco jiného, nebo že se narodili v jiné zemi, že věří v něco jiného než my, nikdy nemůžeme dosáhnout vnitřního klidu, ohlédnout se do historie a říct si: "Jsem na nás pyšná".