Metody kritického myšlení jsme využívali zjeména na hodinách literárního semináře, ale jakmile jsme se je naučili používat, využili jsme je ve všech předmětech. K mým nejoblíbenějším metodám patří:
Myšlenková mapa
Venovy diagramy
Portfolio
Tennessee Williams - Kočka
Dílo Tennesseeho Williamse jsem porovnávala pomocí Venových diagramu a to z hlediska jeho autencity, porovnala jsem i dalši Williamsovo dílo a dále také s antickou tragédii Orfeus.
Elia Kazan řekl o Tennesseem následující: "Všechno, co nalezneme v jeho hrách, je z jeho života a všechno z jeho života najdete v jeho hrách."
Tato citace me vedla k prvnímu diagramu v němž jsem porovnala hru Kočka na rozpálené plechové střeše se životem samotného autora.
Ve druhém diagramu jsem porovnávala opět dílo Kočka, tentokrát s jeho druhou hrou Sestup Orfeuv. Snažila jsem se zmapovat podobnosti jak po stránce obsahovné tak po stránce kompoziční.
Nakonec jsem si pro vlastní klid na duši porovnala opět dílo Sesup Orfeuv s antickou tragédií Orfeus, abych zjistila, proč se Tennessee rozhodl pro tento název ke hře a motiv.
První souvislost mezi jeho životem bych našla například v postavě Velkého Šéfa a otce, Cornelia Williamse. Otec byl prodavač bot, postupně se vypracoval na obchodního cestujícího a byl většinou času pryč z domu. Tím samozřejmě utrpěl i vztah otce a syna, který začal chladnout. V knize Kočka na rozpálené plechové střeše, Brick a jeho otec také mají poněkud zvláštní vztah. Otec svého syna zanedbával kvůli výdělkům.
Druhým autobiografickým prvkem, který rozhodně nešlo snadno přehlédnout, je alkoholismus a i příčina autorova alkoholismu, stejně tak jako Bricka. Oba ztratili velmi blízkého přítele, se kterým vedli intimní vztah. Ať už to byl Skipper nebo Frank Merlo. Oba dva příběhy doprovázela i deprese.
Společné mají i nemoc. V knize na rakovinu umírá Velký taťka, ve skutečném životě to byl právě Frank, blízký přítel Tennesseeho, který podlehl této nemoci.
Dalším společným prvkem je prostředí děje této knihy. Jižanské prostředí ani charakter se nezapře. I značné puritánství, Williamsova matka byla silná puritánka, v rodině Pollita také panovalo.
V díle Skleněný zvěřinec (1944) můžeme velmi snadno pozorovat autobiografické prvky. Dominující je postava choré dívky Laury Wingfeild, která má představovat jeho sestru Rose Williams. V díle Kočka na rozpálené plechové střeše bych viděla podobu s malou Rose z části v Maggie. Rose trpěla chorobou, kdy si vytvářela vlastní svět, těžko poté mohla rozlišit fikci od reality, která však nebyla v ničem nenormální. Možná proto Maggie, na pohled křehká dívka, ovšem velmi silná uvnitř, žije v domnění, že ji Brick pořád miluje a věří, že dokáže jej přilákat zpět. A je jí jedno jestli k tomu použije lži nebo vydírání. Podle mě má Maggie vytvořenou jakousi iluzi o vztahu k Brickovi a nechce se jí vzdát. Nemůže se jí vzdát. Obě jsou tedy jako kočky na rozpálené plechové střeše.
Porovnání dvou děl Tennesseeho Williamse – Kočka na rozpálené plechové střeše a Sestup Orfeův
Obě tato Williamsova díla jsou zasazena do jižanského prostředí. Zatímco Kočka na rozpálené plechové střeše se odehrává v jeden den a v podstatě i na jednom místě, na rozlehlém pozemku rodiny Pollitových, Sestup Orfeův má širší časový horizont, řekla bych komplikovanější zápletku a rozhodně tragičtější konec.
Rozhodně jsou to psychologická dramata, která řeší složité mezilidské vztahy. Řekla bych, že i hlavní postavy si jsou trochu podobné. Například Brick a Val Xavier, oba jsou až laxní, každý z nich má svůj vlastní atribut, podle kterého se dají poznat. Sklenka whisky a kytara. Nebo Maggie a Carol Cutereová a jejich nenaplněná vzájemná touha. Maggie pořád miluje svého muže, jehož vztah k ní je spíše zamrzlý, i když později Maggie získá to, co chce, ale dosáhne toho poněkud „špinavou cestou“. Carol se zase „zakoukala“ do Vala, ovšem ten k ní city také neopěvuje. Dalším společným prvkem by mohla být například lidská vlastnost – žárlivost. Vezměme trojúhelník Maggie, Skipper a Brick. Maggie žárlí na vztah, který spolu mají Skipper s Brickem. V druhém díle je to zase žárlivost pana Torrence na svou ženu a Vala, právě kvůli románku, který mezi s sebou mají. Malý spojovací můstek bychom mohli vidět i v nemoci, která v obou dílech sehrává určitou roli. V kočce je to rakovina Velkého šéfa, v druhém díle je to nemoc pana Torrence. Myslím, že i rasistické myšlenky pana Torrence bychom mohli vnímat jako jistý projev duševní nevyrovnanosti. Přeci jen, zdravý člověk by nepodpálil restauraci spoluobčana jen kvůli tomu, že prodal kořalku afro-američanům. A už vůbec by jej tam nenechal zaživa uhořet. To však již nastiňuje další malý, avšak pořád společný, prvek. Smrt. Smrt Skippera výrazně ovlivňuje chování Bricka a jeho vztah k Maggie. Smrt otce Lady, poté co vyjde najevo, že za to může její manžel, nám velice rychle změní celý děj. Lady ztrácí poslední city, co k manželovi chovala a začne si dlouho vytoužený románek s Xavierem. To však má za následek až morbidní konec této hry, kdy Lady umírá s kulkou od manžela v břiše, když čeká dítě s Valem a Val je pod proudem vody zahnán do šlehajících plamenů.
Podobnosti mezi Williamsovou hrou Sestup Orfeův a samotným Orfeem
Sestup Orfeův z roku 1955 je poněkud složité dílo, protože v něm nacházíme velmi spletité vztahy mezi hlavními postavami. Ale jak již samotný název napovídá, můžeme zde vystopovat prvky antického mýtu o muži s krásným hlasem, smyslem pro hudbu a odhodláním vyvést svou milovanou družku ze země mrtvých- o Orfeovi.
V díle Tennesseeho Williamse je postava Orfea nahrazena Valem Xavierem. Děje se liší, ovšem nějaké prvky zůstávají stejné. Pro jižanské prostředí, které je v tomto díle využito, bychom mohli jako metaforu použít právě ono podsvětí. Město, kam Val přijde se mu totiž stane osudným. Jeho Euridikou se pro něho stane Lady, která je ovšem vdaná za notorického rasistu, který ji nakonec vpálí kulku do břicha, přitom Lady čeká s Valem dítě. Opilé ženy, které ukamenovaly Orfea v antické době, v tomto příběhu se promění na bandu rozhněvaných mužů, včele s mužem zákona, šerifem. Ovšem lynčování přijde vzápětí, kdy Lady umírá. Pod silným proudem je nahnán do šlehajících plamenů. Je to kvůli tomu, že si mladého a velmi pohledného Xaviera oblíbila snad každá žena ve městě? Bylo to z mužské žárlivosti?
Ano, mladý Orfeus i mladý Xavier dostali šanci, kdy mohli zachránit sebe a i své družky. Kdyby se Orfeus neohlédl ze starosti, jestli milované nedochází síly, kdo ví, jak by mýtus nakonec skončil. Kdyby se Xavier rozhodl, že odjede z města ještě před východem slunce, jak mu šerif radil, mohl by někde v klidu žít s Lady a vychovávat své dítě. Ovšem cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Je jedno, jestli žijeme v antické době, a nebo v „civilizovaném“ 21. století, tragédie se děly a budou se dít. Je to snad jakýmsi prokletím pro lidstvo, které na nás seslali Bohové za špatný život, za společnost, kterou vytváříme, povrchní, plnou hněvu, netolerance?